V životě fotbalisty existují okamžiky, kdy jediná otázka vyvolává v něm celý svět vzpomínek, vděčnosti a dokonce i lítosti. Pro Romelua Lukakua není otázka „Kdo je nejlepší trenér, jakého jste kdy měl?“ jen tak ledabylá, položená na konci tiskové konference nebo v odlehčeném podcastu. Je to otázka, která otevírá dveře do jeho minulosti, od rušných ulic Antverp, kde mladý Romelu poprvé kopal do míče, přes velkolepost Premier League a kotle Serie A, až po šatny plné ega a ambicí.
Lukakuova kariéra je příběhem neustálého pohybu: od zázračného dítěte Anderlechtu k nadějnému hráči Premier League v Chelsea, přes dřinu ve West Bromu, očekáváním nabité působení v Evertonu, smíšené emoce v Manchesteru United, vykupitelský návrat do Interu a druhé dějství v Chelsea a dále. Během této cesty pracoval pod vedením některých z největších a nejvýraznějších jmen v managementu: José Mourinha, Antonia Conteho, Roberta Martíneze, Franka Lamparda a mnoha dalších.
Přesto, když je Lukaku donucen jmenovat „nejlepšího trenéra“ své kariéry, neváhá. Nakloní se, jeho pohled je klidný, hlas jasný. Odpověď není to, co většina lidí očekává – ale právě to dělá jeho příběh a jeho cestu růstu tak podmanivou. Toto není jen článek o fotbalistovi, který jmenuje svého oblíbeného šéfa. Je to kronika muže, který objevil mentora, jenž v něm viděl nejen stroj na góly, ale i komplexní lidskou bytost. Je to příběh o taktickém přerodu, osobních výzvách a vztahu, který změnil osud superhvězdy. Pojďme jít ve stopách Romelua Lukakua bludištěm manažerů, kteří ho formovali, vyzývali a nakonec i transformovali – a uvidíme, proč jen jeden může být označen za „nejlepšího“.
Trenéři, kteří formovali Lukakua: Cesta nepřízní osudu a růstu
Fotbalová odysea Romelua Lukakua je poznamenána neustále se měnící sestavou manažerů, z nichž každý měl svou vlastní filozofii, povahu a očekávání. Pro mnohé by trénování legendami jako José Mourinho, Roberto Martínez nebo dokonce Antonio Conte bylo samo o sobě odznakem cti – úspěchem. Ale pro Lukakua bylo každé manažerské setkání zkouškou, někdy zkouškou ohněm, někdy tolik potřebným záchranným lanem. Všechno to začalo v Anderlechtu, kde se na scéně objevil dospívající Lukaku. Byl to syrová síla, směs síly, rychlosti a nenasytného hladu po gólech. Ariel Jacobs, jeho tehdejší trenér, byl první, kdo Romeluovy přirozené nadání proměnil v profesionální disciplínu. Jacobs mu vštípil základy: poziční hru, pohyb a především pokoru. Pro teenagera na prahu slávy byly tyto lekce drahé. Ale jak později sám Lukaku přiznal, svět belgického fotbalu byl jen odrazovým můstkem – toužil po něčem víc.
Když ho Chelsea zavolala, zdálo se to jako sen. Realita však byla mnohem drsnější. André Villas-Boas, muž u kormidla během Lukakuova prvního působení v Chelsea, ho neviděl jako hotového hráče. Lukaku se trápil jen o minuty a nakonec byl hostován v West Bromwich Albion a poté v Evertonu. Právě ve West Bromu se Lukaku setkal se Stevem Clarkem, mužem máloslovným, ale s hlubokým taktickým povědomím. Clarke dal Lukakuovi sebevědomí vést útok, být ústředním bodem i jako mladý host. Právě pod Clarkem Romelu poprvé okusil zodpovědnost za to, že týden co týden nese naděje týmu – tlak, který ho pronásledoval po zbytek jeho kariéry.
V Evertonu, pod vedením Roberta Martíneze, dosáhla Lukakuova hra nových rozměrů. Martínez byl myslitel, věřil ve volný, na držení míče založený fotbal. Pro Lukakua byl přechod od protiútoků k propracovanému budování obrany výzvou i zjevením. Martínez s ním pracoval na zadržování přihrávek, kombinovaných přihrávkách a – což je zásadní – na mentální stránce hry. „Naučil mě, že útočníci nejsou jen zakončovatelé, ale i tvůrci, spojovatelé, ba dokonce i obránci z přední linie,“ vzpomínal později Lukaku. Ale asi nejvýznamnějším a nejkontroverznějším mentorem v Anglii byl José Mourinho. V Manchesteru United byl Mourinhův tvrdý přístup požehnáním i prokletím. Vyžadoval absolutní disciplínu, taktickou flexibilitu a neústupné pracovní tempo. Lukaku na to reagoval góly – spoustou gólů. Ale jejich vztah byl často bouřlivý a Mourinho se neostýchal kritizovat ani své nejspolehlivější hráče. Lukaku sice skóroval, ale někdy se ocitl na lavičce nebo mimo pozici, což prověřilo jeho trpělivost i jeho sebeúctu.
Přestup do Interu Milán v roce 2019 znamenal zlom – nejen v Lukakuově kariéře, ale i v jeho identitě jako fotbalisty. Vstoupil Antonio Conte, trenér, který si v Lukakuových očích nakonec vysloužil titul „nejlepší“. Conteho pověst ho předcházela: neúnavný taktik, motivátor par excellence a muž, jehož posedlost detaily hraničila s mánií. Ale to, co Conteho odlišovalo, nebyl jen jeho slavný systém 3-5-2 ani jeho ohnivé výlevy na postranní čáře – byla to jeho schopnost vidět potenciál tam, kde jiní viděli limity. Od prvního dne si Conte z Lukakua udělal středobod svého projektu v Interu. Neviděl v něm jen útočníka, ale kompletního útočníka: někoho, kdo dokázal běhat po kanálech, propojovat hru, vytvářet prostor pro ostatní a – především – stát se lídrem v šatně.
Conte s Lukakuem spolupracoval na každém aspektu jeho hry. Požadoval více pohybu, ostřejší reakce a vyšší tempo v obraně. Tréninky byly brutální, ale zároveň transformativní. „Conte mi dal pocit taktické jasnosti, který jsem nikdy předtím necítil,“ vzpomínal Lukaku. „Udělal mi jasný nejen to, kde mám být, ale i proč.“ Conteho umění vést hráče bylo stejně důležité. Nerozmazloval se, ale staral se o něj. Když Lukaku trpěl poklesy formy nebo kritikou médií, Conte byl štítem i mečem, bránil svého hráče na veřejnosti a v soukromí ho vyzýval. Důvěra se vyplatila: pod Contem Lukaku skóroval hojně, dovedl Inter k titulu v Serii A a znovuobjevil svou lásku k fotbalu.
Lukakuův návrat do Chelsea pod vedením Thomase Tuchela byl označován za návrat domů, ale spojení bylo nepříjemné. Tuchelovy taktické požadavky byly jiné; partnerství nikdy úplně nesedlo. Přesto byl Lukaku, ostřílený svou italskou renesancí, odolnější. Nyní věděl, co to znamená mít trenéra, který v něj věří – nejen jako v hráče, ale i jako v člověka. Když se tedy Lukakua ptají na nejlepšího trenéra jeho kariéry, nejde o trofeje ani o osobní statistiky. Jde o transformaci – o to, aby byl viděn, pochopen a byl vyzván k tomu, aby byl něčím větším. Pro Lukakua je Antonio Conte tím nejlepším trenérem.
Antonio Conte a Romelu Lukaku: Alchymie hráče a trenéra
Abychom pochopili, proč je Antonio Conte, podle Lukakuových vlastních slov, „nejlepším trenérem mé kariéry“, musíme se ponořit pod povrch statistik a trofejí. Je to příběh jedinečné chemie mezi hráčem a manažerem, setkání myslí a ambicí, které zformovalo nový typ útočníka – a nového muže. Pověst Antonia Conteho jako manažera je dobře zdokumentována. Je známý svou neochvějnou taktickou disciplínou, nechvalně známými „dvojitými tréninky“ a emocionálním nasazením v každém zápase. Pro některé hráče jsou Conteho metody příliš. Ale pro Lukakua byly zjevením. Po příchodu do Interu Milán byl Lukaku již ostříleným útočníkem, ale Conte v něm viděl nevyužitý potenciál. „Romelu je silný, ale může být mnohem víc,“ poznamenal Conte na své první tiskové konferenci po Lukakuově podpisu smlouvy. „Má sílu, ale my potřebujeme inteligenci; má cíle, ale my potřebujeme vedení.“ Conte se pustil do přetváření Lukakua, fyzicky i psychicky. Trénink byl intenzivní: sprinty, taktické cvičení, pressing, navazování sázek a nespočet opakování. Conte požadoval, aby Lukaku zhubl, nabral svalovou hmotu a především aby si zbystřil mysl. „Chtěl, abych byl pro tým referenčním bodem, ne jen zakončovatelem, ale mužem, který udává tempo,“ vysvětlil Lukaku.
Pod Contem se Lukakuova role rozšířila. Už nebyl jen tradiční devítkou, stal se motorem útoku Interu. V systému 3-5-2 měl Lukaku za úkol vést pressing, pohybovat se hluboko, aby pomohl ve středu pole, a kombinovat se s Lautarem Martínezem v drtivé spolupráci. Porozumění dua bylo občas telepatické, ale byl to Conteho plán, který to umožnil. Conte Lukakua cvičil v pohybu: kdy držet míč, kdy vběhnout dozadu, kdy vylákat obránce z pozice. Dokonce s Lukakuem spolupracoval na obranných úkolech a požadoval, aby byl první linií odporu, když Inter ztratí míč. Asi nejdůležitější bylo, že Conte v něm vštípil pocit důvěry. „Cítil jsem se díky němu deset stop vysoký,“ vzpomínal Lukaku. „Říkal: ‚Jsi nejlepší. Dokážeš cokoli. Dokaž jim, že se mýlí.‘ A já to udělal.“
Conteho vliv se neomezoval jen na taktiku nebo kondici. Stal se mentorem, důvěrníkem a někdy i otcovskou postavou. Lukaku, který zažil svůj podíl veřejné kritiky a pochybností – jak od trenérů, tak od médií – našel v Contem někoho, kdo rozuměl jeho boji. Když Lukaku čelil rasismu v italském fotbale, Conte ho jednoznačně podpořil a stál po boku svého hráče tváří v tvář nepřízni osudu. Když se výsledky zhoršily, Conte se ujal viny a ochránil své hráče před nejhoršími následky. Tato loajalita neunikla ani Lukakuovi, který často hovořil o „boji o trenéra“ stejně jako o titul. Hmatatelné výsledky partnerství Conteho a Lukakua byly historické. Inter Milán zlomil devítileté sevření Juventusu v Serii A a vyhrál své první Scudetto od roku 2010. Lukaku skončil jako jeden z nejlepších střelců ligy a byl jmenován nejužitečnějším hráčem Serie A.
Ale více než medaile byly důležité smysl pro cíl a identitu. Lukaku, kdysi v Anglii označovaný za „tyrana na rovinu“ nebo „nekonzistentního zakončovatele“, se stal nejkompletnějším útočníkem v Itálii. Jeho sebevědomí, pracovní nasazení a taktická inteligence byly mimo mísu. Conteho slova na konci sezóny, v níž získal titul, shrnula tento vztah: „Romelu je nyní jedním z nejlepších na světě, nejen díky gólům, ale i díky tomu, kým je jako člověk a jako vůdce. Jsem na něj hrdý.“
Od svého odchodu z Interu a setkání s jinými manažery dal Lukaku jasně najevo – často nepřímo – že Conteho standardy zůstávají měřítkem. „Jakmile pracujete s Contem, víte, co je možné. Všechno potom je jiné,“ přiznal v nedávném rozhovoru. Nejde o to, že by Lukaku nemohl uspět jinde; jde o to, že Conteho zkušenosti nastavily novou laťku, a to jak pro něj samotného, tak pro to, co očekává od těch, kteří ho vedou. Ať už skóruje v Premier League, bojuje v Lize mistrů nebo reprezentuje Belgii na mezinárodní úrovni, Lukaku si s sebou nese Conteho ponaučení. Příběh Romelua Lukakua a Antonia Conteho je vzácným příkladem toho, jak trenér a hráč společně dosahují výšin – fotbalová alchymie, která proměňuje potenciál ve zlato.
